Kozácký stan ( Каза́чий стан) byla vojenská organizace v druhé světové válce, která sdružovala různé kozácké útvary ve wehrmachtu. Útvar v sobě zahrnoval kromě vojenských i civilní části – rodiny kozáků, uprchlíky a další. Vznikal po napadení SSSR a jeho činnost byla ukončena v květnu 1945 v anglickém zajetí vydáním jeho členů do SSSR.
V prvních letech války
Na formování národních jednotek z řad kozáků se německá správa včetně Hitlera a jeho nejužšího kruhu dívala mnohem příznivěji než na vznik ruských útvarů. Kozáky považovali za potomky Gótů, a tedy germánský národ.
V prvním roce války po napadení SSSR v roce 1941 se německá vojska přiblížila k hranici území kozáckého Donského vojska. Již v tomto období vznikaly první kozácké útvary, jejichž cílem byla obnova tradic svobodného kozáctva. Kozáci mobilizovaní do Rudé armády přebíhali k Němcům a hlásili se do boje proti sovětské armádě. Takovým přeběhlíkem byl také Ivan Nikitič Kononov, jehož 600. kozácký prapor byl jedním z prvních v německé armádě. Německý polní řád však nedovoloval v týlu vlastních vojsk existenci nezávislé ozbrojené moci, a proto byly tyto živelně vznikající útvary zpočátku zakázovány a rozpouštěny. Tento postoj byl také podpořen názorem nejvyššího vedení nacistického Německa, že nikdo jiný než Němci nesmí nosit zbraně. Ke změně tohoto náhledu došlo na konci roku 1941, kdy OKW povolilo formování kozáckých jednotek. Další obrat nastal 15. dubna 1942, kdy bylo Vůdcovým rozkazem povoleno nasadit kozáky do protipartyzánských akcí.
28. června 1942 začal útok německých vojsk na Kavkaz, při kterém fronta procházela přes kozácká území – donské, těrecké a kubáňské. Po ústupu Rudé armády a před příchodem německé armády vznikaly v mocenském vakuu ozbrojené oddíly kozáků, které likvidovaly pozůstatky sovětské moci a její orgány. V průběhu tažení byly takto vzniklé dobrovolnické útvary nasazovány do přední linie v čele postupu, kde utrpěly velmi těžké ztráty. Jedním z takových útvarů byla i kozácká skupina kolem Domanova.
Deklarace Donského vojska alt=Prapor vojska donských kozáků|vlevo|náhled|Prapor vojska donských kozáků Dobytím Voroněže 8. července 1942 se německé jednotky dostaly na území Donského vojska, což vedlo k oživení protisovětských nálad mezi kozáky. Ti vítali německou armádu jako osvoboditele z bolševického jha. V říjnu 1942 se v Novočerkassku, obsazeném německými jednotkami, se svolením německých úřadů konalo kozácké shromáždění, na kterém bylo zvoleno velení donské armády. V čele donských kozáků stanul Sergej Vasiljevič Pavlov jako polní ataman, který 15. listopadu 1942 předal německému velení Deklaraci Donského vojska s požadavkem na postoupení německé vládě. Deklarace sloužila jako základ politické činnosti kozáků. Snahy donských kozáků z Berlína podporoval P. N. Krasnov, který zastával silně proněmecké postoje, ale v kozáckém hnutí měl nepopiratelnou autoritu.
Základní teze deklarace byly následující:
Donské vojsko vyjádřilo svou státnost a tři roky bránilo své výsostné území před vpády sovětské armády (v letech 1918–1920). Německá armáda uznala de facto existenci Donské republiky. Donské vojsko vyhlašuje obnovení své samostatnosti a žádá německou vládu, aby uznala svrchovanost Donu a navázala spojenectví v boji proti bolševismu. Okamžité osvobození všech kozáků z táborů válečných zajatců a jejich převedení pod pravomoc polního atamana. Přiznat pravomoc polního atamana nad všemi kozáky v německé armádě.
Nové kozácké vojsko ve wehrmachtu alt=Kozáci pod vlajkou s hákovým křížem ve službách wehrmachtu (1942)|vlevo|náhled|Kozáci pod vlajkou s hákovým křížem ve službách wehrmachtu(1942)S ohledem na vzniklou situaci v bojích u města Stalingradu byla německá armáda donucena se stáhnout z Kavkazu. V průběhu bitvy byl vydán 3. ledna 1943 rozkaz k evakuaci z frontové oblasti, který se týkal všech kozáků. K jejich ústupu se připojily také civilní části. Uprchlické kolony byly často napadány sovětským letectvem. Část uprchlíků byla dostižena Rudou armádou mezi Kropotkinem a Rostovem na Donu, ale o jejich dalším osudu nejsou známé údaje. Zbývající uprchlíci nalezli útočiště na Tamaňském poloostrově, kde se v období mezi lednem a březnem 1943 shromáždilo 120 000 uprchlíků, z nichž 80 000 byli kozáci a jejich rodiny. Odtud byli následně evakuováni na Krym a dále na jižní Ukrajinu, kde zůstali civilní uprchlíci a starší ozbrojení kozáci. Vznikl tak vojenský tábor na pochodu, který se pohyboval na území, kde operovali nepřátelští sovětští partyzáni. Vzniklá situace si vynutila vojenský způsob řízení v kombinaci s civilní správou. Tomuto útvaru na pochodu se začalo říkat Kozácký stan a v jeho čele stanul polní ataman Sergej Vasiljevič Pavlov. Po evakuaci byla na řece Mius zformována obranná linie proti postupující Rudé armádě, kterou pomáhaly hájit také útvary kozáků. Tato obranná linie se v druhé polovině roku 1943 zhroutila a 6. září 1943 německá armáda ustoupila z posledních obsazených kozáckých území.
Kozácká divize Helmutha von Pannwitze 22. ledna 1943 pod velením Helmutha von Pannwitze vzniká jednotka kozáků sestavená z různých útvarů působících v německých armádních jednotkách. Z těchto vojáků byla 25. dubna 1943 zformována 1. kozácká divize se střediskem ve městě Cherson. Tento útvar měl být po ukončení výcviku v září 1943 nasazen na východní frontu, ale nakonec bylo rozhodnuto o použití divize v protipartyzánské službě v okupované Jugoslávii. Tato část sice formálně náležela ke Kozáckému stanu, ale ve skutečnosti na něm byla nezávislá.
Boj o kubáňské předmostí V únoru až říjnu 1943 probíhaly boje na Kubáni o předmostí na Tamaňském poloostrově, které mělo německé armádě sloužit k budoucímu dalšímu nástupu na Kavkaz. Na předmostí útočilo celkem pět sovětských armád – 47., 56., 37., 9. a 58. Kozácké oddíly v rámci německé 17. armády v počtu cca 9 000 mužů pomáhaly hájit kubáňské předmostí. Tvrdé obranné boje se odehrávaly v prostředí bažin, mokřin a jezírek. Přes velkou snahu sovětské armády nepostoupily podle očekávání a na předmostí ztroskotalo několik sovětských ofenzív. O situaci na frontě se však rozhodovalo jinde, zejména u Charkova a Kurska. Součástí souvisejících událostí byl i boj o tzv. Malou zemi, které se účastnil jako politický komisař Leonid Iljič Brežněv. Boje o předmostí skončily 9. října 1943 jeho vyklizením.
Odsun na západní frontu Německé velení obdrželo dne 14. září 1943 zprávu o dezerci několika východních praporů v okolí Kurska. Původ informace je dodnes nejasný, ale na jejím základě byl vydán rozkaz k odzbrojení východních dobrovolnických útvarů. Tento rozkaz se netýkal 1. kozácké divize a zbraní SS, ale s ohledem na počet vojáků v nich se nedal uskutečnit, protože každý sedmý voják v německé uniformě byl východní dobrovolník.
Proto byl jako kompromis zvolen odsun 73 dobrovolnických praporů na západ. Propagandisticky tato skutečnost byla Němci vysvětlována tak, že je nutné provést reorganizaci útvarů do nové Ruské osvobozenecké armády (ROA). Tuto agitaci za ROA prováděl mimo jiné Vasilij Fjodorovič Malyškin a Georgij Žilenkov. P. N. Krasnov vůči kozákům vydal prohlášení, že není důležité, kde se boje odehrávají, ale hlavní je porážka komunismu. Útvary přesunuté na západní frontu k obraně Atlantického valu či k bojům v Itálii však agitaci moc nevěřily a jejich bojová morálka klesla na dno. Vojáci se vzdávali spojeneckým silám, které je pak vydávaly do SSSR.
Jedním z útvarů byl také 4. kozácký sbor, který nebyl operačním útvarem, ale administrativním střediskem, které mělo na starosti péči o kozáky na Atlantickém valu. Po vylodění v Normandii v roce 1944 padli jeho vojáci do spojeneckého zajetí. Následně byli zajatí kozáci dopraveni lodním transportem do Murmanska, odkud byli rozvezeni do sovětských táborů nucených prací. Osud členů tohoto sboru předznamenal osudy dalších vojáků v útvarech východních dobrovolníků.
Deklarace německé vlády z 10. listopadu 1943 Deklarací ze dne 10. listopadu 1943, také díky činnosti Pavlova a jeho bojovým výsledkům, byly kozácké útvary uznány Třetí říší za spojenecké armády. Deklarace poskytovala kozákům tradiční práva a zaručovala jim dočasné usídlení do doby, než budou původní kozácká území osvobozena z rukou SSSR. Prohlášení nese za německou stranu podpisy maršála Keitela a ministra Rosenberga. Na základě této deklarace Pavlov získal titul pochodového atamana. 27. listopadu 1943 pak zástupci německých okupačních úřadů rozhodli, že všechny kozácké formace na okupovaných územích budou zařazeny pod Kozácký stan.
Kozácký stan v Bělorusku alt=Kozák sloužící ve wehrmachtu (1944)|vlevo|náhled|Kozák sloužící ve wehrmachtu (1944)Na konci roku 1943 se většina kozáků pod vedením atamana Pavlova soustředila v oblasti okolo města Proskurov (dnešní Chmelnyckyj). Od ledna 1944 byl Kozácký stan na dalším ústupu před Rudou armádou. Velitel německého týlu rozhodl o jeho evakuaci do Běloruska, kde bylo v plánu jejich usídlení v okolí měst Novogrodek a Novojelnja na základě Deklarace z 10. listopadu 1943. Na novém místě dostali kozáci k dispozici 180 000 hektarů půdy. Zde měli působit jako ochrana železniční trati do Východního Pruska proti útokům partyzánů. V lednu 1944 se ke Kozáckému stanu také připojili kozáci z Francie, kteří tam žili v emigraci. Po jejich začlenění vzniklo 11 kozáckých pěších pluků ( пластунский), každý s počtem cca 1 200 mužů. Struktura potom byla následující:
donský pluk, plukovník V. A. Lobysevič; donský pluk, vojenský staršina Rusakov; donský pluk, vojenský staršina Žuravlev; kombinovaný kozácký pluk, vojenský staršina Ovsjannikov; kubáňský pluk, vojenský staršina Bondarenko; kubáňský pluk, plukovník P. Novikov; pluk Těrek, major G. P. Nazykov; donský pluk, plukovník M.I. Malovik kubáňský pluk, plukovník Skomorochov; pluk Těrek-Stavropol, plukovník Maslov; kombinovaný kozácký pluk, plukovník Markevič.
Příslušníci každého pluku prošli povinným vojenským a polním výcvikem a teprve poté byli odesláni do bojové služby. Po ústupu na západ byli kozáci v březnu roku 1944 usídleni poblíž Sandoměře. 13. března 1944 byl Pavlov jmenován členem Hlavní správy kozáckých vojsk a uznána jeho hodnost jako plukovníka kozáckých vojsk. 17. června 1944 v bojích s partyzány však Pavlov padl a jeho nástupcem se stal Timofej Ivanovič Domanov.
Hlavní správa kozáckých vojsk Dne 31. března 1944 byla založena v Berlíně Hlavní správa kozáckých vojsk a jejím cílem byla péče o kozácké vojsko obdobně jako předrevoluční Rada svazu kozáckých vojsk při ministerstvu války v Petrohradě. V čele obnovené správy stál Pjotr Nikolajevič Krasnov. Donské vojsko zastupoval Sergej Vasiljevič Pavlov, těrské vojsko Nikolaj Lazarevič Kulakov, ale u kubáňského vojska vznikl spor, kdo je jeho polním atamanem. Nakonec byl v této funkci potvrzen Vjačeslav Grigorjevič Naumenko. Hlavní správa kozáckých vojsk tak reprezentovala orgán zastupující všechny kozáky. Lze jí považovat za prozatímní kozáckou vládu, v níž působil také Semjon Nikolajevič Krasnov. Velitelem záložních útvarů se stal Andrej Grigorjevič Škuro. Podle statistik německého generálního štábu ze září 1944 byl celkový stav 94 195 mužů a to po čtyřletém nasazení ve válce. Stavy jednotek podle umístění jsou následující: + Umístění Počet V legionech a záložních praporech 40 600 V ženijních a transportních útvarech 21 595 V praporech v rámci německé armády 25 000 V letectvu a útvarech SS 7 000
Civilní život kozáků v Bělorusku V novém prostoru podle zprávy ze dne 5. května 1944 sídlilo celkem 24 567 kozáků, jejich žen a dětí. V novém sídle byla v provozu tiskárna, která vydávala noviny Kozák, byla vytvořena kozácka pravoslavná diecéze, fungovaly dílny a školy včetně základních. Kromě toho Kozácký stan obdržel od německé vlády půjčku na nákup a údržbu vojenského materiálu a dále jim byla dodána zásilka 20 000 německých stejnokrojů. Součástí německé podpory byla i propagandistická protisovětská literatura, která měla kozákům zvednout bojového ducha po porážkách na frontě.